Temný věk Bretonnie
Bretonnia získala své jméno od primitivních a divokých lidských kmenů, kteří se usadili západně od Šedých hor po té, co vznešení elfové opustili Starý svět. Vznešení elfové bojovali dlouhou a vyčerpávající válku s trpaslíky. Nakonec s novou hrozbou, která se vynořila nad jejich vzdálenou otčinou na západě, elfové opustili své kolonie ve Starém světě a nechali za sebou ruiny svých velkých pevností a paláců na pobřeží. Také za sebou zanechali příbuzné své rasy, kteří odmítli odejít. Tito elfové založili tajnou říši Athel Loren skrytou hluboko v Lese Lorenu, která přetrvává do dnešních dní.
Trpaslíci mnoho nezískali odjezdem elfů. Jejich vlastní domov v Horách konce světa byl zničen zemětřeseními a vulkanickými erupcemi. Brzo po té padlo mnoho pevností ve Starém světě do rukou orků, goblinů a jiných nepřátel. Dodnes není více než jedna či dvě trpaslické pevnosti západně od Šedých hor.
A tak západní části kontinentu zůstaly volné k osídlení novými lidmi. Do této divočiny přišly kmeny orků, goblinů a lidí, mezi nimi bojechtiví a vznešení Bretoni. Před nimi ležely staletí boje proti orkům a goblinům za obsazení nejlepšího a nejúrodnějšího území. Během těchto temných dob se Bretoni naučili, jak kovat kovové zbraně, jezdit do boje na koních a vybudovat kamenné pevnosti.
V době, když Sigmar spojil kmeny východně od Šedých hor v Říši, Bretoni byli stále rozděleni pod vládou několika nezávislých vévodství. Často bojovali proti sobě, ačkoliv by bylo lépe spojit se proti orkům. Vévodové a jejich rytíři ovládali úrodná území a pláně, zatímco orkové a goblini zamořili lesy, kopce, hory a divoké oblasti. Nebylo možné putovat z jednoho vévodství do jiného, aniž by cesta vedla přes území orků.
Vše se změnilo v době Gillesa le Bretona, legendárního válečného vůdce, který spojil bretoňce do jednoho národa a položil základy království Bretonnia.
Válečný vůdce
Přibližně roku 977 podle říšského kalendáře prý Gilles le Breton začal sjednocovat bretoňce do jednoho národa. Informace o Gillesovi jsou směsí skutečnosti a mýtů. Umění čtení a psaní nikdy nebylo v Bretonnii rozšířeno a ranná historie říše nebyla zapsána dříve než staletí po událostech. Dlouhou dobu byl příběh o Gillesovi legendární ságou zpívanou potulnými trubadůry na hradech jako 'Píseň o Gillesovi', v níž byly oslavovány jeho činy.
Podle 'Písně o Gillesovi' kmeny orků a goblinů vymyslely spiknutí, které mělo ovládnout a zotročit bretoňce. Orkové napadli všechna vévodství najednou, takže žádný vévoda nemohl přijít jinému na pomoc. Vévodové stejně měli málo času shromáždit rytíře na obranu vlastních vévodství.
Ač udatní, rytíři nebyli schopní zatlačit orky a mnozí padli při obraně svých hradů a panství v malých rychle sebraných armádách či dokonce samotní. Vévodství severu byly obsazeny. A aby bylo ještě hůř, nájezdníci chaosu přepluli Moře spárů a začali pustošit severní pobřeží útočíc se zvláštním načasováním a precizností.
V přibližně stejné době se znovu objevila Settrova flotila na západním pobřeží. Orci a goblini nezačili řádit dříve, než nemrtvé hordy dokončili zkázu. Na východě a jihu neklidné gobliní kmeny sestoupily z Šedých hor, aby plenili a vypalovali.
Gilles, Vévoda z Bastonne, byl rychlejší než ostatní vévodové při shromažďování svých rytířů do armády. Tato armáda vybojovala několik bitev proti orkům a léčila si rány u malého jezera na okraji Chalonského lesa. Zde se ke Gillesovi přidalo několik dalších vévodů se zničenými zbytky svých armád. Jejich vlastní země byla zničena, a tak se vydali bojovat po Gillesově boku v poslední bitvě proti nepříteli. Když padla noc, byly v dálce slyšet ječící rohy orků. Další den měl rozhodnout o budoucnosti Bretonnie. Rytíři si rozdělili zbytky jídla a vína a pokoušeli se odpočívat, jak jen mohli.
Přišel úsvit a slineční světlo je probudilo. Viděli, že jezero je zahaleno tajemnou mlhou. Navlékli si brnění a připravili se na poslední bitvu. Koně byli dovedeni na kraj jezera, aby se napili, a rytíři poklekli k pití vedle nich.
Náhle se pára zvedající se z vody zhustila do podoby paní jedinečné krásy. Rytíři byli ohromeni vizí a byli naplněni podivným klidem. Ve svých rukou paní držela třpytící se kalich naplněný světlem, které přepadávalo dolů jako tekutina do vod jezera. Někteří rytíři se napili z jezera a zbytek je brzo následoval.
Gilles rychle popadl rozedranou zástavu visícím na jeho kopí a natáhl jí k přeludu. Se slovy: "Paní, požehnej mou zástavu" ponořil krví zmáčený cár do jezera. Když ho znovu zvedl, všichni rytíři vydechli. Nyní hleděli na novou, lesknoucí se zástavu s obrazem Paní z jezera jako děsivé, pomstychtivé bohyně. Když to viděli, ostatní rytíři začali máčet své zbraně do jezera a prosili: "Paní, požehnej můj meč", "Požehnej mé kopí" či "Požehnej mého oře".
Paprsky slunce se odrazily ve vodách jezera a pára se začala ztrácet. Paní z jezera se rozpouštěla ve vodách až zmizela. Ostatní vévodové se otočili a pohlédli na Gillesa nesoucího zástavu Paní z jezera. Jeden vystoupil kupředu a řekl: "Neseš její zástavu, musíš nás dněšního dne vést", a v zápětí poklekl a podal Gillesovi svůj meč po způsobu pasování bludného rytíře na pravého rytíře. Ostatní vévodové a rytíři se zachovali obdobně a uznali tak Gillesa za svého vůdce pro tuto bitvu.
Pak byl hřmot blížícího se nepřítele slyšet ze všech stran a znečistil vzduch jeho bojovými pokřiky a bubnováním. Rytíři chvatně popadli své zbraně a vsedli na své oře. Postavili se do bitevní linie kolem Gillesa a jeho zástavy.
Orčí hordou poteměl obzor před bretoňskými rytíři. Klidně a bez pohnutí vyrazili, když kolem nich začaly dopadat šípy. Pak přišla chvíle útoku a rytíři vrazili do středu orčí hordy. První řada nepřítele se před nimi rozpadla. Celá horda se zapotácela jako nějaké velké zvíře zasažené lovcovým kopím. Rytíři se prosekávali řadami nepřátel a pronikli na otevřenou pláň za ním. Všude kolem se nepřátelé začali rozprchávat.
Když slunce začalo zapadat, rytíři zastavili pronásledování a jeli zpět ke svatému jezeru. Zde se znovu shromáždili a odpočívali, zatímco havrani a krkavci hodovali na orčích mrtvolách. Všichni vévodové a rytíři se shromáždili kolem Gillesa a společně přísahali sloužit a ctít Paní z jezera. Také přísahali zůstat společně v armádě a osvobodit Bretonnii od orků a ostatních nepřátel. Gilles byl prohlášen Válečným vůdcem s pravomocí vést armádu a kontrolovat veškeré prostředky všech vévodství, dokud nebude Bretonnia osvobozena. Tato chvíle označuje původ rytířů grálu a také království Bretonnia.
V následujících letech pod vlajkou Paní z jezera Gilles vedl rytíře grálu od vítězství k vítězství po celé délce a šířce Bretonnie. Jedno po druhém byly vévodství osvobozeny od řádících orků a ostatních nepřátel. Settrovi nájezdníci a hordy chaosu byly zahnány zpět do moře ve dvou velkých bitvých vybojovaných na pobřeží. Kdekoli se armáda objevila, rytíři, kteří byli zoufale obleželí ve vzdálených a izolovaných hradech, se přidávali ke Gillesovi. V každé vesnici so objevili bludní rytíři a posílili armádu.
Gilles vedl bretoňské rytíře v dvanácti velkých bitvách a vždy zvítězil. V té době se Gilles stal známým jako le Breton, titul potvrzoval jeho nekorunovanou moc v Bretonnii. Orkové a goblini byli vytlačeni z údolí a planin Bretonnie a zatlačeni do hor a lesů. Podle legendy se prý po desáté bitvě na kraji velkého Lesa Lorenu Gilles setkal s elfy z lesa, kteří také bojovali s orky. Gilles a elfí náčelníci si vyměnili dary a magické zbraně a slíbili si věčné přátelství.
Gilles le Breton pomíjí
Obrovské orčí a gobliní enklávy stále přetrvávaly v divokých oblastech bretonnie a bylo mnoho orčích válečných lordů skrytých se zbytky svých kmenů s touhou po pomstě v srdcích. Jednoho dne jel Gilles s malou družinou bludných rytířů na pouť ke svatému jezeru, kde se před mnoha lety objevila Paní z jezera. Náhle byla skupina přepadena orky vedenými náčelníkem prahnoucím po pomstě. Ač přečísleni, Gilles a rytíři odhodlaně bojovali a pobili všechny orky. Mnoho bludných rytířů padlo, zůstali jen dva a Gilles, ale Gilles byl smrtelně zraněn zle očarovanou zbraní pomstychtivého orčího lorda, jenož jméno historie po právu zapomněla. Gillesovi společníci ho vzali na kraj jezera s nadějí, že ho vody jezera mohou zachránit. Začali volat Paní z jezera.
Když tam odpočívali v blednoucím večerním slunci, vířící mlha se počala zvedat nad jezerem. Brzo se z mlhy vynořila vyřezávaná příď lodi. Pohybovala se nějakým kouzlem, neboť neměla vesla či plachty. Na lodi byla osamocená postava paní, ale nebyla to Paní z jezera. Rytíři se jí zeptaly, kdo je, a ona odpověděla, že je služebnicí Paní z jezera. Tato paní byla Víla kouzelnice Bretonnie, která žila jako poustevnice v jeskyni na ostrově uprostřed jezera, zřídkakdy viděném ze břehu díky mlze.
Kouzelnice požádala rytíře, aby položili Gillesa na loď, aby ho mohla odvézt na ostrov, kde by se uzdravil. Upozornila je, že pokud jim poskytne tuto službu, král se nikdy nevrátí domů, ale musí zůstat navždy jako strážce tohoto svatého místa a sloužit Paní z jezera. Rytíři nechtěli opustit Gillesa, ale věděli, že se tak musí stát. Gilles dal svým rytířům sbohem a přijal svůj osud. S těžkým srdce rytíři sledovali loď odvážející Gillesa a Kouzelnici do mlhy, kde zmizela.
Založení království
Dva bludní rytíři, kteří byli s Gillesem, když byl odvezen Vílou kouzelnicí, oznámili vše, co se stalo, shromáždění vévodů a rytířů grálu celé bretonnie. Někteří se vydali pátrat k jezeru po Gillesovi, ale místo toho se setkali s Vílou kouzelnicí, která je nechala zahlédnout podivného rytíře z jiného světa jezdit po mítinách kolem jezerních břehů, o němž jim řekla, že je to Gilles. Vrátili se a znovu se shromáždili vévodové a rytíři rozhodnout, co dělat a jak vybrat nového vůdce. Bludní rytíři, kteří byli s Gillesem, byli poctěni plným rytířským titulem jako odměnou za ušlechtilou službu pomoci Gillesovi na jeho poslední cestě. Jeden z nich byl Gillesův vlastní syn, Ludvík.
Ludvík byl nyní Vévodou z Bastonnu, pánem starého vévodství svého otce, stejně jako mocný rytíř. Shromáždění rytíři diskutovali, zda jmenovat Ludvíka nejvyšším vládcem celé Bretonnie, jakým byl jeho otec. Souhlasili, že tak učiní, pokud Ludvík dokáže, že je hoden této cti a úřadu. Ludvík tedy přísahal, že se ihned vydá pátrat po grálu a byl prvním bretoňským rytířem, který tak učinil záměrně. Všichni rytíři souhlasili, že jen přízeň samotné Paní z jezera může označit muže k vlédě nad bretonnií. Ludvíkovo hrdinské a úctyhodné gesto mu v celé bretonnii vysloužilo přezdívku Ludvík Ukvapený.
Ludvík se vydal ke svatému jezeru, kde se poprvé objevila Paní z jezera. Dny putoval po jeho březích, ale paní se neobjevovala. Místo toho mu sny a vize vnukly myšlenku hledat jinde. Bylo mu odhaleno, že je mnoho jezer a svatých míst, kde se Paní může objevovat, v celé Bretonnii a bylo jeho osudem najít jí na jiném místě. Ludvíka nikdo několik let neviděl. Během té doby rytíři grálu včetně bretoňských vévodů soustavně tlačili na orky a gobliny, dodrželi své sliby a odložili osobní ambice. Každý, kdo se napil z grálu, byl neschopen nectné myšlenky či skutku a nemohl nikdy pomyslet na zisk moci pro sebe či válčit se sousedy o půdu.
Po dlouhé době se Ludvík vrátil. Vjel na svém oři do velkého sálu hradu v Couronne, kde se vévodové a rytíři grálu shromáždili na oslavu zimního slunovratu. Nikdo nepochyboval, že by Ludvík nenalezl Paní z jezera a nepil z grálu. Vlastnil podivně očarovanou zbraň, kterou mu dala Paní z jezera, a prastarou zlatou korunu. Ludvík byl přivítán na hostině za velkého jásotu.
V následujících dnech se on a skupina vévodů a rytířů vypravili k jezeru, kde žila Víla kouzelnice a zeptali se jí na význam zlaté koruny. Když se nakonec objevila, prohlásila, že je to koruna Bretonnie a Paní z jezera vybrala Ludvíka, syna Gillesova, aby byl králem. Ludvík a rytíři jeli zpět do Couronne a doprovázeli Vílu kouzelnici. O několik dní později položila zlatou korunu na Ludvíkovu hlavu a všichni vévodové a rytíři ho provolali prvním králem Bretonnie. Všichni vévodové slíbili věrnost a loajalitu Ludvíkovi, Paní z jezera a svatému grálu.
Mezi Ludvíkovy první činy jako bretoňského krále bylo změnit staré rytířské tradice do opravdového zákoníku rytířství. Oddanost Paní z jezera se stala základní částí zákona. Všude v Bretonnii rytíři grálu vyprávěli příběhy o Paní z jezera a někteří vystavěli její kaple na svých panstvích. Bludní rytíři již přísahali věrnost a i staří rytíři opustili svá panství a hrady a vydali se za svým vlastním hledáním grálu. Vlna víry se rozšířila po celé širé Bretonnii povzbuzená novým králem.
Ludvík také potvrdil vévody v jejich různých vévodstvích jako své věrné a důvěryhodné zástupce. Každý vévoda dostal za úkol chránit hranice říše či zničit zbylé enklávy orků. V této době nebyla Bretonnia tak velká, jako dnes, a obrovské oblasti, které jsou dnes součástí říše, čekaly na osídlení. To bylo zvláště patrné na severu, kde silné orčí kmeny kladly tuhý odpor v horách známých jako Bledé sestry a v severním okraji Šedých hor. Většina Ardenského lesa, který byl v těch dnech mnohem větší, a vrchoviny Orkský masiv, byla stále zamořena orky a gobliny. Teprve za vlády Guillauma byly tyto kmeny konečně poraženy. Zatímco zuřila tato válka, zbytek Bretonnie vzkvétal jako nikdy předtím.
Válka v Arábii
V roce 1448 říšského kalendáře sultán Jaffar, despotický vládce Arábie, napadl Estalii s obrovskou hordou válečníků pouštních kmenů. Navzdory odhodlané obraně estaliánců velké město Magritta brzo padlo do rukou vetřelců. Tato událost přinesla obavy celému Starému světu. Bretoňský král, Ludvík Počestný, sebral velikou armádu rytířů a slíbil osvobodit Estalii a ztrestat Jaffara. Rytíři z celé Bretonnie se sjeli dychtiví získat slávu a čest v této spravedlivé a ušlechtilé věci. Když tento dav pochodoval do Estalie, posily ze vzdálených krajů ho následovaly rozhodnuty vykonat tentýž velký čin. Bretoňský král, pravý duch rytířství a ušlechtilosti, povolil rytířům Říše projet jeho královstvím na cestě do Estalie.
Tyto síly se spojily s estaliánci, kteří stále odolávali a dohromady vytvořily obrovskou armádu mnoha kontingentů. Po mnoha těžkých bojích začaly armády sultána Jaffara ustupovat. Magritta byla dobyta zpět, ale sultán a většina jeho armády unikla zpět do Arábie.
Estalia, a zejména město Magritta, snášela řádění Jaffarovy armády. To vyvolalo ve všech, kteří bojovali za osvobození Estalie, touhu po pomstě. Rozhodli se pronásledovat Jaffara do jeho vlastní země. Arábie prý byla naplněna nevýslovným bohatstvím a slibovala další příležitosti získat slávu hrdinskými činy. Rychle byla shromážděna velká flotila a armáda vyplula do Arábie.
Když se bojovníci vylodili v Arábii, nebyli připraveni na pouštní vedro a nedostatek vody. Postup byl pomalý a Jaffarova vojska, lehce vyzbrojená a velmi mobilní, byla schopna vyhýbat se řádné bitvě. Tažení se vleklo z roku do roku. Postupně se neochvějná rozhodnost rytířů přiravena snést jakékoli strádání začala prokevovat proti Jaffarovým válečníkům, z nichž mnoho bylo otráveno jeho tyranií. Několik kmenů prostě dezertovalo a zmizelo v rozlehlé poušti, kde očekávalo výsledek.
Sultánova armáda nakonec poražena v Bitvě u El Haikkz a její porážka zpečetila osud Jaffarovy říše. Arábie se nicméně ukázala jako příliš rozlehlá a nepřátelská, aby byla řádně dobyta a udržena. Místo toho rytíři zbořili opevnění, spálili zlé knihy, srazili modly a odnesli tolik pokladů a exotického zboží, kolik našli. Když pluli domů, spálili navíc Jaffarovu flotilu válečných lodí. Když odjeli, nomádi přijeli z pouště a rozdělili se Jaffarovu říši mezi sebe.
Hraniční knížectví
Když se do Bretonnie doneslo, že válka byla přenesena do Arábie, začala se formovat další obrovská armáda rytířů jako posila. Vůdci se nemohli rozhodnout, zda plout do Estalie ři přejít hory do Tilee.
Bylo tu několik problémů. Za prvé, téměř všechny estalské a bretoňské lodě již odpluly do Arábie s první armádou. Za druhé, nejbližším přístavem k nalodění bylo Miragliano, ale horské průsmyky, které tam vedly, byly zamořeny skaveny, takže přechod by byl velmi nebezpečný. Navíc by každá velká armáda, která by se přiblížila ke Skavenblight, byla zdecimována morem. Třetím nepřekonatelným problémem bylo, že moře kolem jižních tileánských přístavů bylo zamořeno piráty ze Sartosy. Nakonec byla rozhodujícím činitelem nechuť rytířů vstoupit na loď. Tvrdili, že to pošpiní jejich čest a rozruší koně.
Nakonec bylo rozhodnuto vydat se do Arábie po dlouhé a riskantní cestě na východ. Tento smělý ale velmi nebezpečný plán byl nápadem barona Tybalta du Bois de Balzac, který byl okamžitě zvolen velitelem výpravy.
Tybalt poukázal na skutečnost, že na této cestě se k bretoňským rytířům přidají oddíly směřující na jih z Říše a na východ z Tilee. Tyto oddíly se setkají v trpaslickém přístavu Barak Varr. Zde budou mít možnost nalodit se na masivní a kvalitní trpaslické lodě či pochodovat podél pobřeží Zlými kraji. Mnoho rytířů schválilo druhou cestu a radovalo se z příležitosti ztrestat Settrovy země stejně jako napadnout Arábii z týlu. Ctižádost a sebedůvěra bretoňských rytířů neznala mezí.
A tak tento druhý dav táhl na východ krz jižní Říši, shromažďoval cestou další podporu, a pokračoval po starých trpaslických silnicích přes Černé hory. Za nimi přišel do nové země a setkal se s orčími a gobliními kmeny. Armáda každý den bojovala proti tlupám orků a goblinů a postupovala na východ, ale postup to byl velmi pomalý tváří v tvář těžkému odporu.
Armádě trvalo téměř rok dosáhnout Barak Varru. Zde se Tybalt od trpaslíků dozvěděl, že zatímco se probojovával na východ, Jaffar byl poražen u Al Haikku. Jaffarova říše se rozpadla a jeho obrovské poklady byly uloupeny. Když to slyšel zbytek armády, všichni pochopili, že v Arábii nebyla vyhlídka na bohatství a slávu, a připravili se na dlouhou cestu domů.
Mazaný Tybalt však poukázal na to, že byli na prahu nové země k dobytí. Bohatství a slávu by bylo možné získat založením panství v zemi, kde se nyní nalézali. Vše, co potřebovali udělat, bylo zničit orky a gobliny. Po dlouhém strádání to bylo ořesně to, co rytíři chtěli slyšet souhlasili s nadšením. Váleční lordi orků a goblinů brzo ustoupili ke Krvavé řece a hádali se mezi sebou. Místní trpasliční lordi ve svých pevnostech uznali, že je to skvělé a přidali se pomáhat při porážce svých starých nepřátel.
A tak vznikla oblast známá jako Hraniční knížectví. Předkové knížat, kteří vládnou nyní, byli mezi rytíři následujícími Tybalta. Přemohli orky v oblasti a postavili v získané zemi hrady. Přesto byl tento kraj při jejich příchodu divočinou a mnoho divočinou zůstalo, a stále není zcela očištěn od orků, goblinů a jiných příšer. Stejně jako orkové a goblini, mocné kmeny stále putují krajem kolem Krvavé řeky a kdykoliv mohou zaútočit. Hraniční knížectví musí být stále připravená.
Od té doby se něklikrát prohlašovalo, že Tybald byl přesvědčen k uskutečnění tohoto neuvěřitelně ukvapeného plánu příslibem trpaslického zlata. Lstiví trpaslíci bezpochyby doufali, že orkové budou válčit s bretoňci. Jiní naznačují, že Tybalt doufal, že trpaslické lodě převezou jeho armádu do Arábie za podíl na lupu. Další pochybná zvěst říká, že Tybalt opravdu chtěl vést hrdinskou výpravu proti zemí, z níž přišli Settrovi piráti. Nejpravděpodobnější výklad je prostě bretoňská sebedůvěra. Jedna věc je zcela nepochybná a to je naprostá důvěra rytířů v podnik a jejich totální pohrdání obrovskou vzdáleností, kterou by měli překonat, a strádáním, které by museli vydržet. Bretoňští rytíři nejsou známí velkými vědomostmi a málokdo z nich ví, jak je Arábie vlastně vzdálena či jak těžká může být cesta.
Aféra falešného grálu
Šťastná je bretoňská zem, když vládne rytířství a prosazuje se čest. Tyto ctnosti jsou hájeny králem a jeho rytíři. Byla to tudíž temná chvíle, když se zlý vévoda Maldred z Mousillonu zřekl rytířství a cti a pokusil se zmocnit trůnu při spiknutí známém jako 'Aféra falešného grálu'.
Mnozí věří, že úpadek Mousillonu začal s Maldradovou špatností, a že Paní z jezera stáhla svou přízeň z této části Bretonnie pro nectnost vévody. Maldred zahynul na Červené neštovice společně z většinou obyvatel města o tři roky později.
Maldred byl odvážný rytíř a bystrý velitel, jenž byl vhodný na obranu malého, ale bohatého vévodství Mousillonu, soustředěného ve velkém přístavním městě téhož jména. V této době bretoňský král Jules Spravedlivý předčasně zemřel v souboji s rytířem chaosu na pobřeží v severní Bretonnii. Samozřejmě, že jeho protivník také padl, smrtelně raněn královým kopím. Nicméně říše zůstala v nebezpečném stavu. Jules neměl mužského potomka a zanechal jen dceru, Krásnou Isoulde. V souladu s prastarým zvykem, království záská kterýkoliv rytíř, který splní úkol daný Isouldou. Úkol to měl být zvláště nebezpečný.
Úkol daný Isouldou nebyl nic menšího, než zabít hrozného Jabberwocka. Tato obluda, předpokládalo se poslední svého druhu, byla v poslední době vidět v několika částech Bretonnie. Několik slavných rytířů se okamžitě vydalo splnit úkol. Uplynulo mnoho let a nikdo z rytířů se nevrátil. Zatím se orkové hromadili v Šedách horách a podnikali stále troufalejší nájezdy do Bretonnie. Zem zoufale potřebovala sjednotit pod silným vládcem, aby zorganizoval obranu říše.
Vévoda Maldred se rozhodl chopit se příležitosti stát se králem Bretonnie. Nemohl si vzít Isouldu, neboť již byl ženat s čarodějkou Malfleur, která se naučila své umění v Altdorfu. Ona a Maldred společně vymysleli zrádné a nečestné spiknutí. Malfleur vyslala ničemy mezi svými služebníky vyplundrovat ruzné staré pohřební mohyly v oblasti. Mezi vyhrabanými artefakty vybrala úchvatný kalich - to byl prokletý falešný grál. Její služebníci byli odměněni vytržením jazyka, aby nemohli odhalit spiknutí.
Ve stejné době se Maldred vydal na hledání grálu a vrátil se v ohromě krátkém čase. Bretonnií se rozšířila zvěst, že nalezl zázračný kalich. Brzo nevzdělaní a důvěřiví lidé prohlašovali, že to je pravý grál daný Maldredovi Paní z jezera. Taková čest byla neslýchaná a přicházejíc ve chvíli nebezpečí pro říši, byla pokládána za označení Maldreda jako krále.
Maldred nyní musel vypořádat se svými možnými protivníky: Vílou kouzelnicí a rytíři grálu. Naštěstí pro Maldreda, rytíři grálu se již vydali do bitvy s orky útočícími z Šedých hor. Každopádně Maldred věděl, že budou v této záležitosti ovlivněni Vílou kouzelnicí, takže se soustředil na vypořádání s ní. Malfleur pomocí magického krystalu byla schopná najít Kouzelnici. Maldred vyrazil s družinou banditů z Mousillonského přístavu vyzbrojených jako bludní rytíři, ač nikdo z nich nesložil slib cti ani se nezavázal sloužit rytířstvu. Magie Malfleur je ochránil před tím, aby se změnili v žáby, když nalezli a chytili Vílu. Bandité rychle odvedli svou zajatkyni do truchlivého Donjonu Dol na vysokém vrcholu skály na odlehlém skalnatém pobřeží Bretonnie.
S Vílou kouzelnicí bezpečně z cesty Maldred vyhlásil turnaj, na němž byl vystaven falešný grál. Malflueřina přesvědčivá ukázka magie učinila na rytíře takový dojem, že mnoho z nich uvěřilo v pravost grálu. Brzo se Bretonnií rozšířila zvěst, že Paní z jezera si oblíbila Maldreda a bylo by vhodné, aby se ucházel o převzetí království.
Rytíři grálu a také Krásná Isoulde byli rozčileni. Rytíři grálu věděli, že Maldredův grál musí být falešný. Čest jim nedovolovala pozvednout zbraň proti jinému bretoňci, ačkoliv by ho mnoho rytířů grálu rádo vyvalo na souboj. Někteří se vydali hledat Vílu kouzelnici, ale bez úspěchu. Ta byla bezpečně uvězněna v Donjonu Dol. Bez její podpory bylo pro rytíře grálu oprávněně obžalovat Maldreda z necti a vyhlásit mu válku.
V této chvíli se osud, nebo možná Paní z jezera, vložil do událostí. Jeden z rytířů, kteří se vydali hledat Jabberwocka, jistý Gaston de Geste, jel po vlnami ošlehaném pobřeží kolem truchlivého Donjonu Dol. Když pohlédl do nejvyššího okna věže, spatřil obličej ušlechtilé dívky. Správně pochopil, že je v nebezpečí a potřebuje zachránit. K bráně donjonu se přijíždělo po úzkém mostě vysekaném ze skály klenoucí se nad roklí, která oddělovala Dol od pevniny. Odvážný Gaston přejel most a vyzval kastelána, aby vyšel a bojoval. Padací mříž se zvedla a objevila se odporná bytost. Ne Jabberwock, ale odporná zrůda chaosu chycená Malfleuřinou magií, aby strážila Vílu.
Gaston okamžitě pobídl svého koně a zaútočil. Pustil se do obludy, ale zbytečně. Jeho kůň začal klopýtat na kamenném mostě a i s jezdcem se málem zřítil do moře. Gaston ustoupil a hledal pevnou oporu pro druhý útok. V té chvíli Víla hodila z okna kadeř svých vlasů svázaných do smyčky. Gaston ji chytil na své kopí, kde ho obkroužila jako koruna. Naplněn její přízní znovu zaútočil. Tentokrát se kopí zdálo samo mířit proti srdci obludy. Smrtelně zraněná zrůda spadla z mostu a rozbila se o kameny dole. Gaston jel po točitých schodech, aniž by se obtěžoval slézt z koně. Zakrátko cválal pryč s Vílou kouzelnicí na koni za sebou.
Osvobození Víly kouzelnice zpečetilo Maldredův osud. Gaston přivedl Vílu k rytířů grálu utábořených nedaleko Mousillonu. Maldred byl okamžitě prohlášen zločincem před celou zemí a byla mu odebrána čest a vévodství. Byla vyhlášena válka proti Maldredovi, pokud se nevzdá a nepřijme vyhnanství.
Maldred odpověděl vzdorem doufaje, že spor zůstane zmatený tak dlouho, dokud bude mít falešný grál. Všichni bretoňští rytíři nicméně vložili víru do Víly kouzelnice a rytířů grálu, kteří odsoudili grál. Brzo se velká armáda utábořila kolem Mousillonu. Naneštěstí, Maldred byl schopen sehnat dodávky jídla po moři.
Obléhání pokračovalo tři roky a vytvořilo ve městě podmínky pro vypoknutí Červených neštovic s neuvěřitelnou silou. Maldred a Malfleur, navzdory tomu, že se zavřeli ve svém hradě, sdíleli osud většiny ubohých obyvatel Mousillonu a zemřeli na mor.
Zatím se Krásná Isoulde šťastně vdala za Gastona de Geste, který byl řádně korunován Vílou kouzelnicí jako král Gaston de Beau Geste Bretoňský. Nový král se rozhodl nejmenovat nového vévodu Mousillonu. Místo toho bylo město a okolí prohlášeno za pustou zem, která musí být vyčištěna.
Potulné války
Tradice potulných válek se odvozuje od starého obyčeje získání rytířského titulu. Obvykle je samotný bludný rytíř vyslán splnit vlastní úkol jako zabít draka, aby dokázal, že je hoden stát se rytířem. Když byl Bretonnia napadena nepřáteli, král a vévodové využili tento obyčej k zvášení počtu nových rytířů vyhlášením takových úkolů jako získání nepřátelské zástavy či přinést hlavu nepřátelských velitelů.
Tažení se tak stalo potulnými válkami a nadšení tímto cílem se rozšířilo celou Bretonnií. Když zuřila válka, mnoho bludných rytířů s nebezpečnou odvahou splnilo tyto úkoly a stali se rytíři říše. Brzo král a vévodové pochopili, že potulné války jsou skvělým způsobem na sehnání velkých armád v krátkém čase a zdvihnou počet rytířů k jejich dispozici. S odměněním bludných rytířů zemí nebyl problém, rytířům bylo řečeno, že si mohou ponechat kteroukoli oblast, kterou dokáží získat od nepřítele.
Když získal trůn Louen, později známý jako Zabiják orků, Bretonnii znovu sužovaly nájezdy orčích a gobliních kmenů. Louen se rozhodl vyhlásit potulné války, aby zbavili Bretonnii této hrozby. Válka byla s nadšením vedena několik let. Během té doby družiny vévodů posílené o tisícovky dychtivých bludných rytířů porazily orčí lordy a získaly nová území podél hranic. Orčí pevnosti, které zůstaly v odlehlých částích Bretonnie, byly konečně dobyty. Hradby byly strženy a lidské hrady vyrostly na troskách.
Hranice říše se posunuly do předhůří Šedých hor a kmeny orků a goblinů byly donuceny odejít. Král Louen stál osobně v čele tažení a sám vedl armády proti orkům rok za rokem. Na konci jeho vlády byl stěží nějaký ork v Bretonnii.
Obnovené potulné války
V roce 2420 říšského kalendáře napadla obrovská horda orků oblast Hraničních knížectví. Knížata byla přečíslena a navzdory tuhému odporu bylo mnoho hradů vypáleno a zdálo se, že orkové ovládnou svou ztracenou zemi. Knížata apelovala na všechny bretoňské rytíře, aby hledali čest a dobrodružství v pomoci jim bojovat s orky. Bretoňský král Charlen okamžitě zareagoval vyhlášením nových potulných válek, a jejich úkolem nebylo nic menšího než zbavit svět orků. Charlen brzo shromáždil velkou amrádu bludných rytířů a hledajících rytířů dychtivých boje s orky, ať jsou kdekoli.
Charlen vedl tuto velkou armádu do zemí Hraničních knížectví. A tak nad nejtoužebnější očekávání posilení, hraniční knížata znovu ovládla svou zem zatlačila orky zpět ke Krvavé řece. Zdy byli orkové tvrdě poraženi a zatlačeni za řeku, pronásledováni a pobíjeni rytíři, až se vody řeky zbarvily zkaženou orčí krví.
Obnovená potulná válka proti orkům trvala přes generaci. Rytíři podnikali nájezdy přes Krvavou řeku, kde našli spojence mezi trpaslíky dychtivými porazit své staré nepřátele orky a gobliny. V tamním obtížném terénu nebylo možné založit trvalou říši.
V roce 2488 říškého kalendáře přišlo poslední prudké vzplanutí nadšení, které znamenalo konec potulných válek. Vedená nerozvážným a lehkomyslným baronem Julesem de Fontainebleu pochodovala armáda rytířů podél Krvavé řeky krz obávaný Průsmyk smrti. Spěchali při pronásledování tlupy orků ustupující z nájezdu na Hraniční knížectví.
Nikdo neví, co se přesně událo, jelikož bylo málo přeživších, ale zdá se, že celá rytířská armáda byla přepadena a zničena. Bezpochyby hrdině bojovali do posledního muže na tom nepřístupném a nehostinném místě.
Když se novinky o katastrofě dostaly ke králi, Filip V. moudře usoudil, že potulné války dosáhly cíle a je čas je prohlásit za ukončené. Odliv dobrých rytířů na východ musí skončit, aby nejlepší krev zůstatala na obranu Krásné Bretonnie.
Vláda Louena Leoncouer
Současný král bretonnie je Louen Leoncouer, což znamená 'Lví srdce'. Louen již dokázal, že je hoden království v několika bitvách, kde si vysloužil titul Lví srdce za svou odvahu, chrabrost a dravost.
Nový král dobře ví, že je Bretonnia obklopena nepřáteli připravenými kdykoliv zaútočit. Na východě v Šedých horách se skrývají nemrtvé hordy lichemastra. Z jihu přicházejí zvěsti, že skaveni infiltrovali Brionne a Bordeleaux. S Mousillonem, zničeným, zamořeným a špinavým, je třeba se ještě vypořádat. Král očekává válku každým okamžikem.
Královou politikou je podporovat více klání a turnajů v zemi, než jeho předchůdci, aby měl jistotu, že rytíři zdokonalí svou obratnost a připravenost k boji. Čtyřikrát do roka král osobně pořádá velkolepý turnaj, který trvá několik týdnů. Také podniká královské cesty po různých vévodstvích a při příležitosti jeho návštěvy vévodové pořádají bankety a turnaje na jeho počest. A tak se bretoňský kalendář stává řetězcem turnajů.
Navíc král obnovil starý obyčej utkání mezi celými oddíly rytířů na velkých turnajových polích. Královské turnaje se také stávají příležitostí pro povýšení mnoha bludných rytířů na rytíře říše a zadáním úkolu pro ostatní. To vše znamená, že bretoňské armády jsou nyní tak mocné, jako nikdy nebývaly.
Bretonnia získala své jméno od primitivních a divokých lidských kmenů, kteří se usadili západně od Šedých hor po té, co vznešení elfové opustili Starý svět. Vznešení elfové bojovali dlouhou a vyčerpávající válku s trpaslíky. Nakonec s novou hrozbou, která se vynořila nad jejich vzdálenou otčinou na západě, elfové opustili své kolonie ve Starém světě a nechali za sebou ruiny svých velkých pevností a paláců na pobřeží. Také za sebou zanechali příbuzné své rasy, kteří odmítli odejít. Tito elfové založili tajnou říši Athel Loren skrytou hluboko v Lese Lorenu, která přetrvává do dnešních dní.
Trpaslíci mnoho nezískali odjezdem elfů. Jejich vlastní domov v Horách konce světa byl zničen zemětřeseními a vulkanickými erupcemi. Brzo po té padlo mnoho pevností ve Starém světě do rukou orků, goblinů a jiných nepřátel. Dodnes není více než jedna či dvě trpaslické pevnosti západně od Šedých hor.
A tak západní části kontinentu zůstaly volné k osídlení novými lidmi. Do této divočiny přišly kmeny orků, goblinů a lidí, mezi nimi bojechtiví a vznešení Bretoni. Před nimi ležely staletí boje proti orkům a goblinům za obsazení nejlepšího a nejúrodnějšího území. Během těchto temných dob se Bretoni naučili, jak kovat kovové zbraně, jezdit do boje na koních a vybudovat kamenné pevnosti.
V době, když Sigmar spojil kmeny východně od Šedých hor v Říši, Bretoni byli stále rozděleni pod vládou několika nezávislých vévodství. Často bojovali proti sobě, ačkoliv by bylo lépe spojit se proti orkům. Vévodové a jejich rytíři ovládali úrodná území a pláně, zatímco orkové a goblini zamořili lesy, kopce, hory a divoké oblasti. Nebylo možné putovat z jednoho vévodství do jiného, aniž by cesta vedla přes území orků.
Vše se změnilo v době Gillesa le Bretona, legendárního válečného vůdce, který spojil bretoňce do jednoho národa a položil základy království Bretonnia.
Přibližně roku 977 podle říšského kalendáře prý Gilles le Breton začal sjednocovat bretoňce do jednoho národa. Informace o Gillesovi jsou směsí skutečnosti a mýtů. Umění čtení a psaní nikdy nebylo v Bretonnii rozšířeno a ranná historie říše nebyla zapsána dříve než staletí po událostech. Dlouhou dobu byl příběh o Gillesovi legendární ságou zpívanou potulnými trubadůry na hradech jako 'Píseň o Gillesovi', v níž byly oslavovány jeho činy.
Podle 'Písně o Gillesovi' kmeny orků a goblinů vymyslely spiknutí, které mělo ovládnout a zotročit bretoňce. Orkové napadli všechna vévodství najednou, takže žádný vévoda nemohl přijít jinému na pomoc. Vévodové stejně měli málo času shromáždit rytíře na obranu vlastních vévodství.
Ač udatní, rytíři nebyli schopní zatlačit orky a mnozí padli při obraně svých hradů a panství v malých rychle sebraných armádách či dokonce samotní. Vévodství severu byly obsazeny. A aby bylo ještě hůř, nájezdníci chaosu přepluli Moře spárů a začali pustošit severní pobřeží útočíc se zvláštním načasováním a precizností.
V přibližně stejné době se znovu objevila Settrova flotila na západním pobřeží. Orci a goblini nezačili řádit dříve, než nemrtvé hordy dokončili zkázu. Na východě a jihu neklidné gobliní kmeny sestoupily z Šedých hor, aby plenili a vypalovali.
Gilles, Vévoda z Bastonne, byl rychlejší než ostatní vévodové při shromažďování svých rytířů do armády. Tato armáda vybojovala několik bitev proti orkům a léčila si rány u malého jezera na okraji Chalonského lesa. Zde se ke Gillesovi přidalo několik dalších vévodů se zničenými zbytky svých armád. Jejich vlastní země byla zničena, a tak se vydali bojovat po Gillesově boku v poslední bitvě proti nepříteli. Když padla noc, byly v dálce slyšet ječící rohy orků. Další den měl rozhodnout o budoucnosti Bretonnie. Rytíři si rozdělili zbytky jídla a vína a pokoušeli se odpočívat, jak jen mohli.
Přišel úsvit a slineční světlo je probudilo. Viděli, že jezero je zahaleno tajemnou mlhou. Navlékli si brnění a připravili se na poslední bitvu. Koně byli dovedeni na kraj jezera, aby se napili, a rytíři poklekli k pití vedle nich.
Náhle se pára zvedající se z vody zhustila do podoby paní jedinečné krásy. Rytíři byli ohromeni vizí a byli naplněni podivným klidem. Ve svých rukou paní držela třpytící se kalich naplněný světlem, které přepadávalo dolů jako tekutina do vod jezera. Někteří rytíři se napili z jezera a zbytek je brzo následoval.
Gilles rychle popadl rozedranou zástavu visícím na jeho kopí a natáhl jí k přeludu. Se slovy: "Paní, požehnej mou zástavu" ponořil krví zmáčený cár do jezera. Když ho znovu zvedl, všichni rytíři vydechli. Nyní hleděli na novou, lesknoucí se zástavu s obrazem Paní z jezera jako děsivé, pomstychtivé bohyně. Když to viděli, ostatní rytíři začali máčet své zbraně do jezera a prosili: "Paní, požehnej můj meč", "Požehnej mé kopí" či "Požehnej mého oře".
Paprsky slunce se odrazily ve vodách jezera a pára se začala ztrácet. Paní z jezera se rozpouštěla ve vodách až zmizela. Ostatní vévodové se otočili a pohlédli na Gillesa nesoucího zástavu Paní z jezera. Jeden vystoupil kupředu a řekl: "Neseš její zástavu, musíš nás dněšního dne vést", a v zápětí poklekl a podal Gillesovi svůj meč po způsobu pasování bludného rytíře na pravého rytíře. Ostatní vévodové a rytíři se zachovali obdobně a uznali tak Gillesa za svého vůdce pro tuto bitvu.
Pak byl hřmot blížícího se nepřítele slyšet ze všech stran a znečistil vzduch jeho bojovými pokřiky a bubnováním. Rytíři chvatně popadli své zbraně a vsedli na své oře. Postavili se do bitevní linie kolem Gillesa a jeho zástavy.
Orčí hordou poteměl obzor před bretoňskými rytíři. Klidně a bez pohnutí vyrazili, když kolem nich začaly dopadat šípy. Pak přišla chvíle útoku a rytíři vrazili do středu orčí hordy. První řada nepřítele se před nimi rozpadla. Celá horda se zapotácela jako nějaké velké zvíře zasažené lovcovým kopím. Rytíři se prosekávali řadami nepřátel a pronikli na otevřenou pláň za ním. Všude kolem se nepřátelé začali rozprchávat.
Když slunce začalo zapadat, rytíři zastavili pronásledování a jeli zpět ke svatému jezeru. Zde se znovu shromáždili a odpočívali, zatímco havrani a krkavci hodovali na orčích mrtvolách. Všichni vévodové a rytíři se shromáždili kolem Gillesa a společně přísahali sloužit a ctít Paní z jezera. Také přísahali zůstat společně v armádě a osvobodit Bretonnii od orků a ostatních nepřátel. Gilles byl prohlášen Válečným vůdcem s pravomocí vést armádu a kontrolovat veškeré prostředky všech vévodství, dokud nebude Bretonnia osvobozena. Tato chvíle označuje původ rytířů grálu a také království Bretonnia.
V následujících letech pod vlajkou Paní z jezera Gilles vedl rytíře grálu od vítězství k vítězství po celé délce a šířce Bretonnie. Jedno po druhém byly vévodství osvobozeny od řádících orků a ostatních nepřátel. Settrovi nájezdníci a hordy chaosu byly zahnány zpět do moře ve dvou velkých bitvých vybojovaných na pobřeží. Kdekoli se armáda objevila, rytíři, kteří byli zoufale obleželí ve vzdálených a izolovaných hradech, se přidávali ke Gillesovi. V každé vesnici so objevili bludní rytíři a posílili armádu.
Gilles vedl bretoňské rytíře v dvanácti velkých bitvách a vždy zvítězil. V té době se Gilles stal známým jako le Breton, titul potvrzoval jeho nekorunovanou moc v Bretonnii. Orkové a goblini byli vytlačeni z údolí a planin Bretonnie a zatlačeni do hor a lesů. Podle legendy se prý po desáté bitvě na kraji velkého Lesa Lorenu Gilles setkal s elfy z lesa, kteří také bojovali s orky. Gilles a elfí náčelníci si vyměnili dary a magické zbraně a slíbili si věčné přátelství.
Obrovské orčí a gobliní enklávy stále přetrvávaly v divokých oblastech bretonnie a bylo mnoho orčích válečných lordů skrytých se zbytky svých kmenů s touhou po pomstě v srdcích. Jednoho dne jel Gilles s malou družinou bludných rytířů na pouť ke svatému jezeru, kde se před mnoha lety objevila Paní z jezera. Náhle byla skupina přepadena orky vedenými náčelníkem prahnoucím po pomstě. Ač přečísleni, Gilles a rytíři odhodlaně bojovali a pobili všechny orky. Mnoho bludných rytířů padlo, zůstali jen dva a Gilles, ale Gilles byl smrtelně zraněn zle očarovanou zbraní pomstychtivého orčího lorda, jenož jméno historie po právu zapomněla. Gillesovi společníci ho vzali na kraj jezera s nadějí, že ho vody jezera mohou zachránit. Začali volat Paní z jezera.
Když tam odpočívali v blednoucím večerním slunci, vířící mlha se počala zvedat nad jezerem. Brzo se z mlhy vynořila vyřezávaná příď lodi. Pohybovala se nějakým kouzlem, neboť neměla vesla či plachty. Na lodi byla osamocená postava paní, ale nebyla to Paní z jezera. Rytíři se jí zeptaly, kdo je, a ona odpověděla, že je služebnicí Paní z jezera. Tato paní byla Víla kouzelnice Bretonnie, která žila jako poustevnice v jeskyni na ostrově uprostřed jezera, zřídkakdy viděném ze břehu díky mlze.
Kouzelnice požádala rytíře, aby položili Gillesa na loď, aby ho mohla odvézt na ostrov, kde by se uzdravil. Upozornila je, že pokud jim poskytne tuto službu, král se nikdy nevrátí domů, ale musí zůstat navždy jako strážce tohoto svatého místa a sloužit Paní z jezera. Rytíři nechtěli opustit Gillesa, ale věděli, že se tak musí stát. Gilles dal svým rytířům sbohem a přijal svůj osud. S těžkým srdce rytíři sledovali loď odvážející Gillesa a Kouzelnici do mlhy, kde zmizela.
Dva bludní rytíři, kteří byli s Gillesem, když byl odvezen Vílou kouzelnicí, oznámili vše, co se stalo, shromáždění vévodů a rytířů grálu celé bretonnie. Někteří se vydali pátrat k jezeru po Gillesovi, ale místo toho se setkali s Vílou kouzelnicí, která je nechala zahlédnout podivného rytíře z jiného světa jezdit po mítinách kolem jezerních břehů, o němž jim řekla, že je to Gilles. Vrátili se a znovu se shromáždili vévodové a rytíři rozhodnout, co dělat a jak vybrat nového vůdce. Bludní rytíři, kteří byli s Gillesem, byli poctěni plným rytířským titulem jako odměnou za ušlechtilou službu pomoci Gillesovi na jeho poslední cestě. Jeden z nich byl Gillesův vlastní syn, Ludvík.
Ludvík byl nyní Vévodou z Bastonnu, pánem starého vévodství svého otce, stejně jako mocný rytíř. Shromáždění rytíři diskutovali, zda jmenovat Ludvíka nejvyšším vládcem celé Bretonnie, jakým byl jeho otec. Souhlasili, že tak učiní, pokud Ludvík dokáže, že je hoden této cti a úřadu. Ludvík tedy přísahal, že se ihned vydá pátrat po grálu a byl prvním bretoňským rytířem, který tak učinil záměrně. Všichni rytíři souhlasili, že jen přízeň samotné Paní z jezera může označit muže k vlédě nad bretonnií. Ludvíkovo hrdinské a úctyhodné gesto mu v celé bretonnii vysloužilo přezdívku Ludvík Ukvapený.
Ludvík se vydal ke svatému jezeru, kde se poprvé objevila Paní z jezera. Dny putoval po jeho březích, ale paní se neobjevovala. Místo toho mu sny a vize vnukly myšlenku hledat jinde. Bylo mu odhaleno, že je mnoho jezer a svatých míst, kde se Paní může objevovat, v celé Bretonnii a bylo jeho osudem najít jí na jiném místě. Ludvíka nikdo několik let neviděl. Během té doby rytíři grálu včetně bretoňských vévodů soustavně tlačili na orky a gobliny, dodrželi své sliby a odložili osobní ambice. Každý, kdo se napil z grálu, byl neschopen nectné myšlenky či skutku a nemohl nikdy pomyslet na zisk moci pro sebe či válčit se sousedy o půdu.
Po dlouhé době se Ludvík vrátil. Vjel na svém oři do velkého sálu hradu v Couronne, kde se vévodové a rytíři grálu shromáždili na oslavu zimního slunovratu. Nikdo nepochyboval, že by Ludvík nenalezl Paní z jezera a nepil z grálu. Vlastnil podivně očarovanou zbraň, kterou mu dala Paní z jezera, a prastarou zlatou korunu. Ludvík byl přivítán na hostině za velkého jásotu.
V následujících dnech se on a skupina vévodů a rytířů vypravili k jezeru, kde žila Víla kouzelnice a zeptali se jí na význam zlaté koruny. Když se nakonec objevila, prohlásila, že je to koruna Bretonnie a Paní z jezera vybrala Ludvíka, syna Gillesova, aby byl králem. Ludvík a rytíři jeli zpět do Couronne a doprovázeli Vílu kouzelnici. O několik dní později položila zlatou korunu na Ludvíkovu hlavu a všichni vévodové a rytíři ho provolali prvním králem Bretonnie. Všichni vévodové slíbili věrnost a loajalitu Ludvíkovi, Paní z jezera a svatému grálu.
Mezi Ludvíkovy první činy jako bretoňského krále bylo změnit staré rytířské tradice do opravdového zákoníku rytířství. Oddanost Paní z jezera se stala základní částí zákona. Všude v Bretonnii rytíři grálu vyprávěli příběhy o Paní z jezera a někteří vystavěli její kaple na svých panstvích. Bludní rytíři již přísahali věrnost a i staří rytíři opustili svá panství a hrady a vydali se za svým vlastním hledáním grálu. Vlna víry se rozšířila po celé širé Bretonnii povzbuzená novým králem.
Ludvík také potvrdil vévody v jejich různých vévodstvích jako své věrné a důvěryhodné zástupce. Každý vévoda dostal za úkol chránit hranice říše či zničit zbylé enklávy orků. V této době nebyla Bretonnia tak velká, jako dnes, a obrovské oblasti, které jsou dnes součástí říše, čekaly na osídlení. To bylo zvláště patrné na severu, kde silné orčí kmeny kladly tuhý odpor v horách známých jako Bledé sestry a v severním okraji Šedých hor. Většina Ardenského lesa, který byl v těch dnech mnohem větší, a vrchoviny Orkský masiv, byla stále zamořena orky a gobliny. Teprve za vlády Guillauma byly tyto kmeny konečně poraženy. Zatímco zuřila tato válka, zbytek Bretonnie vzkvétal jako nikdy předtím.
V roce 1448 říšského kalendáře sultán Jaffar, despotický vládce Arábie, napadl Estalii s obrovskou hordou válečníků pouštních kmenů. Navzdory odhodlané obraně estaliánců velké město Magritta brzo padlo do rukou vetřelců. Tato událost přinesla obavy celému Starému světu. Bretoňský král, Ludvík Počestný, sebral velikou armádu rytířů a slíbil osvobodit Estalii a ztrestat Jaffara. Rytíři z celé Bretonnie se sjeli dychtiví získat slávu a čest v této spravedlivé a ušlechtilé věci. Když tento dav pochodoval do Estalie, posily ze vzdálených krajů ho následovaly rozhodnuty vykonat tentýž velký čin. Bretoňský král, pravý duch rytířství a ušlechtilosti, povolil rytířům Říše projet jeho královstvím na cestě do Estalie.
Tyto síly se spojily s estaliánci, kteří stále odolávali a dohromady vytvořily obrovskou armádu mnoha kontingentů. Po mnoha těžkých bojích začaly armády sultána Jaffara ustupovat. Magritta byla dobyta zpět, ale sultán a většina jeho armády unikla zpět do Arábie.
Estalia, a zejména město Magritta, snášela řádění Jaffarovy armády. To vyvolalo ve všech, kteří bojovali za osvobození Estalie, touhu po pomstě. Rozhodli se pronásledovat Jaffara do jeho vlastní země. Arábie prý byla naplněna nevýslovným bohatstvím a slibovala další příležitosti získat slávu hrdinskými činy. Rychle byla shromážděna velká flotila a armáda vyplula do Arábie.
Když se bojovníci vylodili v Arábii, nebyli připraveni na pouštní vedro a nedostatek vody. Postup byl pomalý a Jaffarova vojska, lehce vyzbrojená a velmi mobilní, byla schopna vyhýbat se řádné bitvě. Tažení se vleklo z roku do roku. Postupně se neochvějná rozhodnost rytířů přiravena snést jakékoli strádání začala prokevovat proti Jaffarovým válečníkům, z nichž mnoho bylo otráveno jeho tyranií. Několik kmenů prostě dezertovalo a zmizelo v rozlehlé poušti, kde očekávalo výsledek.
Sultánova armáda nakonec poražena v Bitvě u El Haikkz a její porážka zpečetila osud Jaffarovy říše. Arábie se nicméně ukázala jako příliš rozlehlá a nepřátelská, aby byla řádně dobyta a udržena. Místo toho rytíři zbořili opevnění, spálili zlé knihy, srazili modly a odnesli tolik pokladů a exotického zboží, kolik našli. Když pluli domů, spálili navíc Jaffarovu flotilu válečných lodí. Když odjeli, nomádi přijeli z pouště a rozdělili se Jaffarovu říši mezi sebe.
Když se do Bretonnie doneslo, že válka byla přenesena do Arábie, začala se formovat další obrovská armáda rytířů jako posila. Vůdci se nemohli rozhodnout, zda plout do Estalie ři přejít hory do Tilee.
Bylo tu několik problémů. Za prvé, téměř všechny estalské a bretoňské lodě již odpluly do Arábie s první armádou. Za druhé, nejbližším přístavem k nalodění bylo Miragliano, ale horské průsmyky, které tam vedly, byly zamořeny skaveny, takže přechod by byl velmi nebezpečný. Navíc by každá velká armáda, která by se přiblížila ke Skavenblight, byla zdecimována morem. Třetím nepřekonatelným problémem bylo, že moře kolem jižních tileánských přístavů bylo zamořeno piráty ze Sartosy. Nakonec byla rozhodujícím činitelem nechuť rytířů vstoupit na loď. Tvrdili, že to pošpiní jejich čest a rozruší koně.
Nakonec bylo rozhodnuto vydat se do Arábie po dlouhé a riskantní cestě na východ. Tento smělý ale velmi nebezpečný plán byl nápadem barona Tybalta du Bois de Balzac, který byl okamžitě zvolen velitelem výpravy.
Tybalt poukázal na skutečnost, že na této cestě se k bretoňským rytířům přidají oddíly směřující na jih z Říše a na východ z Tilee. Tyto oddíly se setkají v trpaslickém přístavu Barak Varr. Zde budou mít možnost nalodit se na masivní a kvalitní trpaslické lodě či pochodovat podél pobřeží Zlými kraji. Mnoho rytířů schválilo druhou cestu a radovalo se z příležitosti ztrestat Settrovy země stejně jako napadnout Arábii z týlu. Ctižádost a sebedůvěra bretoňských rytířů neznala mezí.
A tak tento druhý dav táhl na východ krz jižní Říši, shromažďoval cestou další podporu, a pokračoval po starých trpaslických silnicích přes Černé hory. Za nimi přišel do nové země a setkal se s orčími a gobliními kmeny. Armáda každý den bojovala proti tlupám orků a goblinů a postupovala na východ, ale postup to byl velmi pomalý tváří v tvář těžkému odporu.
Armádě trvalo téměř rok dosáhnout Barak Varru. Zde se Tybalt od trpaslíků dozvěděl, že zatímco se probojovával na východ, Jaffar byl poražen u Al Haikku. Jaffarova říše se rozpadla a jeho obrovské poklady byly uloupeny. Když to slyšel zbytek armády, všichni pochopili, že v Arábii nebyla vyhlídka na bohatství a slávu, a připravili se na dlouhou cestu domů.
Mazaný Tybalt však poukázal na to, že byli na prahu nové země k dobytí. Bohatství a slávu by bylo možné získat založením panství v zemi, kde se nyní nalézali. Vše, co potřebovali udělat, bylo zničit orky a gobliny. Po dlouhém strádání to bylo ořesně to, co rytíři chtěli slyšet souhlasili s nadšením. Váleční lordi orků a goblinů brzo ustoupili ke Krvavé řece a hádali se mezi sebou. Místní trpasliční lordi ve svých pevnostech uznali, že je to skvělé a přidali se pomáhat při porážce svých starých nepřátel.
A tak vznikla oblast známá jako Hraniční knížectví. Předkové knížat, kteří vládnou nyní, byli mezi rytíři následujícími Tybalta. Přemohli orky v oblasti a postavili v získané zemi hrady. Přesto byl tento kraj při jejich příchodu divočinou a mnoho divočinou zůstalo, a stále není zcela očištěn od orků, goblinů a jiných příšer. Stejně jako orkové a goblini, mocné kmeny stále putují krajem kolem Krvavé řeky a kdykoliv mohou zaútočit. Hraniční knížectví musí být stále připravená.
Od té doby se něklikrát prohlašovalo, že Tybald byl přesvědčen k uskutečnění tohoto neuvěřitelně ukvapeného plánu příslibem trpaslického zlata. Lstiví trpaslíci bezpochyby doufali, že orkové budou válčit s bretoňci. Jiní naznačují, že Tybalt doufal, že trpaslické lodě převezou jeho armádu do Arábie za podíl na lupu. Další pochybná zvěst říká, že Tybalt opravdu chtěl vést hrdinskou výpravu proti zemí, z níž přišli Settrovi piráti. Nejpravděpodobnější výklad je prostě bretoňská sebedůvěra. Jedna věc je zcela nepochybná a to je naprostá důvěra rytířů v podnik a jejich totální pohrdání obrovskou vzdáleností, kterou by měli překonat, a strádáním, které by museli vydržet. Bretoňští rytíři nejsou známí velkými vědomostmi a málokdo z nich ví, jak je Arábie vlastně vzdálena či jak těžká může být cesta.
Šťastná je bretoňská zem, když vládne rytířství a prosazuje se čest. Tyto ctnosti jsou hájeny králem a jeho rytíři. Byla to tudíž temná chvíle, když se zlý vévoda Maldred z Mousillonu zřekl rytířství a cti a pokusil se zmocnit trůnu při spiknutí známém jako 'Aféra falešného grálu'.
Mnozí věří, že úpadek Mousillonu začal s Maldradovou špatností, a že Paní z jezera stáhla svou přízeň z této části Bretonnie pro nectnost vévody. Maldred zahynul na Červené neštovice společně z většinou obyvatel města o tři roky později.
Maldred byl odvážný rytíř a bystrý velitel, jenž byl vhodný na obranu malého, ale bohatého vévodství Mousillonu, soustředěného ve velkém přístavním městě téhož jména. V této době bretoňský král Jules Spravedlivý předčasně zemřel v souboji s rytířem chaosu na pobřeží v severní Bretonnii. Samozřejmě, že jeho protivník také padl, smrtelně raněn královým kopím. Nicméně říše zůstala v nebezpečném stavu. Jules neměl mužského potomka a zanechal jen dceru, Krásnou Isoulde. V souladu s prastarým zvykem, království záská kterýkoliv rytíř, který splní úkol daný Isouldou. Úkol to měl být zvláště nebezpečný.
Úkol daný Isouldou nebyl nic menšího, než zabít hrozného Jabberwocka. Tato obluda, předpokládalo se poslední svého druhu, byla v poslední době vidět v několika částech Bretonnie. Několik slavných rytířů se okamžitě vydalo splnit úkol. Uplynulo mnoho let a nikdo z rytířů se nevrátil. Zatím se orkové hromadili v Šedách horách a podnikali stále troufalejší nájezdy do Bretonnie. Zem zoufale potřebovala sjednotit pod silným vládcem, aby zorganizoval obranu říše.
Vévoda Maldred se rozhodl chopit se příležitosti stát se králem Bretonnie. Nemohl si vzít Isouldu, neboť již byl ženat s čarodějkou Malfleur, která se naučila své umění v Altdorfu. Ona a Maldred společně vymysleli zrádné a nečestné spiknutí. Malfleur vyslala ničemy mezi svými služebníky vyplundrovat ruzné staré pohřební mohyly v oblasti. Mezi vyhrabanými artefakty vybrala úchvatný kalich - to byl prokletý falešný grál. Její služebníci byli odměněni vytržením jazyka, aby nemohli odhalit spiknutí.
Ve stejné době se Maldred vydal na hledání grálu a vrátil se v ohromě krátkém čase. Bretonnií se rozšířila zvěst, že nalezl zázračný kalich. Brzo nevzdělaní a důvěřiví lidé prohlašovali, že to je pravý grál daný Maldredovi Paní z jezera. Taková čest byla neslýchaná a přicházejíc ve chvíli nebezpečí pro říši, byla pokládána za označení Maldreda jako krále.
Maldred nyní musel vypořádat se svými možnými protivníky: Vílou kouzelnicí a rytíři grálu. Naštěstí pro Maldreda, rytíři grálu se již vydali do bitvy s orky útočícími z Šedých hor. Každopádně Maldred věděl, že budou v této záležitosti ovlivněni Vílou kouzelnicí, takže se soustředil na vypořádání s ní. Malfleur pomocí magického krystalu byla schopná najít Kouzelnici. Maldred vyrazil s družinou banditů z Mousillonského přístavu vyzbrojených jako bludní rytíři, ač nikdo z nich nesložil slib cti ani se nezavázal sloužit rytířstvu. Magie Malfleur je ochránil před tím, aby se změnili v žáby, když nalezli a chytili Vílu. Bandité rychle odvedli svou zajatkyni do truchlivého Donjonu Dol na vysokém vrcholu skály na odlehlém skalnatém pobřeží Bretonnie.
S Vílou kouzelnicí bezpečně z cesty Maldred vyhlásil turnaj, na němž byl vystaven falešný grál. Malflueřina přesvědčivá ukázka magie učinila na rytíře takový dojem, že mnoho z nich uvěřilo v pravost grálu. Brzo se Bretonnií rozšířila zvěst, že Paní z jezera si oblíbila Maldreda a bylo by vhodné, aby se ucházel o převzetí království.
Rytíři grálu a také Krásná Isoulde byli rozčileni. Rytíři grálu věděli, že Maldredův grál musí být falešný. Čest jim nedovolovala pozvednout zbraň proti jinému bretoňci, ačkoliv by ho mnoho rytířů grálu rádo vyvalo na souboj. Někteří se vydali hledat Vílu kouzelnici, ale bez úspěchu. Ta byla bezpečně uvězněna v Donjonu Dol. Bez její podpory bylo pro rytíře grálu oprávněně obžalovat Maldreda z necti a vyhlásit mu válku.
V této chvíli se osud, nebo možná Paní z jezera, vložil do událostí. Jeden z rytířů, kteří se vydali hledat Jabberwocka, jistý Gaston de Geste, jel po vlnami ošlehaném pobřeží kolem truchlivého Donjonu Dol. Když pohlédl do nejvyššího okna věže, spatřil obličej ušlechtilé dívky. Správně pochopil, že je v nebezpečí a potřebuje zachránit. K bráně donjonu se přijíždělo po úzkém mostě vysekaném ze skály klenoucí se nad roklí, která oddělovala Dol od pevniny. Odvážný Gaston přejel most a vyzval kastelána, aby vyšel a bojoval. Padací mříž se zvedla a objevila se odporná bytost. Ne Jabberwock, ale odporná zrůda chaosu chycená Malfleuřinou magií, aby strážila Vílu.
Gaston okamžitě pobídl svého koně a zaútočil. Pustil se do obludy, ale zbytečně. Jeho kůň začal klopýtat na kamenném mostě a i s jezdcem se málem zřítil do moře. Gaston ustoupil a hledal pevnou oporu pro druhý útok. V té chvíli Víla hodila z okna kadeř svých vlasů svázaných do smyčky. Gaston ji chytil na své kopí, kde ho obkroužila jako koruna. Naplněn její přízní znovu zaútočil. Tentokrát se kopí zdálo samo mířit proti srdci obludy. Smrtelně zraněná zrůda spadla z mostu a rozbila se o kameny dole. Gaston jel po točitých schodech, aniž by se obtěžoval slézt z koně. Zakrátko cválal pryč s Vílou kouzelnicí na koni za sebou.
Osvobození Víly kouzelnice zpečetilo Maldredův osud. Gaston přivedl Vílu k rytířů grálu utábořených nedaleko Mousillonu. Maldred byl okamžitě prohlášen zločincem před celou zemí a byla mu odebrána čest a vévodství. Byla vyhlášena válka proti Maldredovi, pokud se nevzdá a nepřijme vyhnanství.
Maldred odpověděl vzdorem doufaje, že spor zůstane zmatený tak dlouho, dokud bude mít falešný grál. Všichni bretoňští rytíři nicméně vložili víru do Víly kouzelnice a rytířů grálu, kteří odsoudili grál. Brzo se velká armáda utábořila kolem Mousillonu. Naneštěstí, Maldred byl schopen sehnat dodávky jídla po moři.
Obléhání pokračovalo tři roky a vytvořilo ve městě podmínky pro vypoknutí Červených neštovic s neuvěřitelnou silou. Maldred a Malfleur, navzdory tomu, že se zavřeli ve svém hradě, sdíleli osud většiny ubohých obyvatel Mousillonu a zemřeli na mor.
Zatím se Krásná Isoulde šťastně vdala za Gastona de Geste, který byl řádně korunován Vílou kouzelnicí jako král Gaston de Beau Geste Bretoňský. Nový král se rozhodl nejmenovat nového vévodu Mousillonu. Místo toho bylo město a okolí prohlášeno za pustou zem, která musí být vyčištěna.
Tradice potulných válek se odvozuje od starého obyčeje získání rytířského titulu. Obvykle je samotný bludný rytíř vyslán splnit vlastní úkol jako zabít draka, aby dokázal, že je hoden stát se rytířem. Když byl Bretonnia napadena nepřáteli, král a vévodové využili tento obyčej k zvášení počtu nových rytířů vyhlášením takových úkolů jako získání nepřátelské zástavy či přinést hlavu nepřátelských velitelů.
Tažení se tak stalo potulnými válkami a nadšení tímto cílem se rozšířilo celou Bretonnií. Když zuřila válka, mnoho bludných rytířů s nebezpečnou odvahou splnilo tyto úkoly a stali se rytíři říše. Brzo král a vévodové pochopili, že potulné války jsou skvělým způsobem na sehnání velkých armád v krátkém čase a zdvihnou počet rytířů k jejich dispozici. S odměněním bludných rytířů zemí nebyl problém, rytířům bylo řečeno, že si mohou ponechat kteroukoli oblast, kterou dokáží získat od nepřítele.
Když získal trůn Louen, později známý jako Zabiják orků, Bretonnii znovu sužovaly nájezdy orčích a gobliních kmenů. Louen se rozhodl vyhlásit potulné války, aby zbavili Bretonnii této hrozby. Válka byla s nadšením vedena několik let. Během té doby družiny vévodů posílené o tisícovky dychtivých bludných rytířů porazily orčí lordy a získaly nová území podél hranic. Orčí pevnosti, které zůstaly v odlehlých částích Bretonnie, byly konečně dobyty. Hradby byly strženy a lidské hrady vyrostly na troskách.
Hranice říše se posunuly do předhůří Šedých hor a kmeny orků a goblinů byly donuceny odejít. Král Louen stál osobně v čele tažení a sám vedl armády proti orkům rok za rokem. Na konci jeho vlády byl stěží nějaký ork v Bretonnii.
V roce 2420 říšského kalendáře napadla obrovská horda orků oblast Hraničních knížectví. Knížata byla přečíslena a navzdory tuhému odporu bylo mnoho hradů vypáleno a zdálo se, že orkové ovládnou svou ztracenou zemi. Knížata apelovala na všechny bretoňské rytíře, aby hledali čest a dobrodružství v pomoci jim bojovat s orky. Bretoňský král Charlen okamžitě zareagoval vyhlášením nových potulných válek, a jejich úkolem nebylo nic menšího než zbavit svět orků. Charlen brzo shromáždil velkou amrádu bludných rytířů a hledajících rytířů dychtivých boje s orky, ať jsou kdekoli.
Charlen vedl tuto velkou armádu do zemí Hraničních knížectví. A tak nad nejtoužebnější očekávání posilení, hraniční knížata znovu ovládla svou zem zatlačila orky zpět ke Krvavé řece. Zdy byli orkové tvrdě poraženi a zatlačeni za řeku, pronásledováni a pobíjeni rytíři, až se vody řeky zbarvily zkaženou orčí krví.
Obnovená potulná válka proti orkům trvala přes generaci. Rytíři podnikali nájezdy přes Krvavou řeku, kde našli spojence mezi trpaslíky dychtivými porazit své staré nepřátele orky a gobliny. V tamním obtížném terénu nebylo možné založit trvalou říši.
V roce 2488 říškého kalendáře přišlo poslední prudké vzplanutí nadšení, které znamenalo konec potulných válek. Vedená nerozvážným a lehkomyslným baronem Julesem de Fontainebleu pochodovala armáda rytířů podél Krvavé řeky krz obávaný Průsmyk smrti. Spěchali při pronásledování tlupy orků ustupující z nájezdu na Hraniční knížectví.
Nikdo neví, co se přesně událo, jelikož bylo málo přeživších, ale zdá se, že celá rytířská armáda byla přepadena a zničena. Bezpochyby hrdině bojovali do posledního muže na tom nepřístupném a nehostinném místě.
Když se novinky o katastrofě dostaly ke králi, Filip V. moudře usoudil, že potulné války dosáhly cíle a je čas je prohlásit za ukončené. Odliv dobrých rytířů na východ musí skončit, aby nejlepší krev zůstatala na obranu Krásné Bretonnie.
Současný král bretonnie je Louen Leoncouer, což znamená 'Lví srdce'. Louen již dokázal, že je hoden království v několika bitvách, kde si vysloužil titul Lví srdce za svou odvahu, chrabrost a dravost.
Nový král dobře ví, že je Bretonnia obklopena nepřáteli připravenými kdykoliv zaútočit. Na východě v Šedých horách se skrývají nemrtvé hordy lichemastra. Z jihu přicházejí zvěsti, že skaveni infiltrovali Brionne a Bordeleaux. S Mousillonem, zničeným, zamořeným a špinavým, je třeba se ještě vypořádat. Král očekává válku každým okamžikem.
Královou politikou je podporovat více klání a turnajů v zemi, než jeho předchůdci, aby měl jistotu, že rytíři zdokonalí svou obratnost a připravenost k boji. Čtyřikrát do roka král osobně pořádá velkolepý turnaj, který trvá několik týdnů. Také podniká královské cesty po různých vévodstvích a při příležitosti jeho návštěvy vévodové pořádají bankety a turnaje na jeho počest. A tak se bretoňský kalendář stává řetězcem turnajů.
Navíc král obnovil starý obyčej utkání mezi celými oddíly rytířů na velkých turnajových polích. Královské turnaje se také stávají příležitostí pro povýšení mnoha bludných rytířů na rytíře říše a zadáním úkolu pro ostatní. To vše znamená, že bretoňské armády jsou nyní tak mocné, jako nikdy nebývaly.
